Čermáková-Sluková: Poznámky K. Světlé o Boženě Němcové (1912)
Zdroj: ČERMÁKOVÁ-SLUKOVÁ, A: Poznámky K. Světlé o Boženě Němcové In: ČERNÝ, V. (red.) Božena Němcová. Sborník statí o jejím životě a díle. Emil Šolc, Praha 1912, str. 315 - 319
Tyto poznámky Světlé jsou kusé, neúplné, mnohá myšlenka je nedopověděna, avšak nejsou přece jen beze všeho významu, proto je podávám veřejnosti a to bez, oprav a změn v tom pořádku a v téže nesouvislosti, jak byly letmo na papír vrženy. A. Čermáková-Sluková.
"Připomněla jsem jí výrok Sandové, žena úředníkova že je nešťastna, poněvadž jí její povinnost brání býti milosrdnou, dle přání srdce svého."
"Ubezpečovala mě, že nikdy jiného muže by si nevzala než svého, což jsem jí věřila jako Sandové, jež tvrdí, že nikdy jiného muže nemilovala než svého syna Maurice. Když byla Božena upozorněna, aby pomýšlela na svoje děti a nebyla tak štědrá k jistým mladíkm, pravívala: 'Vždyť to jsou také moje děti!' a opakovala vzdychajíc výrok Kinklův."
"Markétka Šumavského velmi se vadívala, viděla-li u nás německé knihy. 'Ale, Markétko,' krotila ji Božena, 'když chceme něco dokázati, musíme přec vidět, jak daleko to přivedli jinde, a zvědět, kde a mnoho-li nám v tom kterém ohledu schází, a to jen můžeme, podíváme-li se k jiným národům.' Ale Markétka si to nedala vymluviti, že je to chyba bráti do ruky jinou, než českou knihu."
"Jaká ostatně s ní řeč, když právě tenkráte Heine proti filištínům tolik se nakázal? Bylo to geniální nebýti praktickým. Směšným by se byl stal básník, který by se byl staral o denní potřeby. Byl by se sám na sobě prohřešoval, věnuje těmto sprostým zájmům svou pozornost — k tomu byli zde jiní lidé, ale kdo?" (Výrok o umění.)
"Měla někdy tušení, že jí připadne jmění. 'Jaký jsi si to koupila nepěkný nábytek,' pravila mi, když mne jako mladou paní navštívila, 'počkej, koupím ti jiný, červeně aksamitový.' Pohlédla jsem překvapeně na ni, ale ona se blíže nevyjádřila. Myslím, že některý dobrodružný její přítel ji ubezpečil, že bude slavit zlatou žeň, aby ji pohnul k štědrosti.
"'Jak si povedeš svou domácnost?' tázala se mne. 'Dám každý měsíc do přihrádky sem na činži, tam na oděv, tu na stravu.' 'Budu to také dělati,' slibovala. A hle, když jsme udělali rozpočet — bylo to r. 1852, kde byl její muž (jsa ještě vrchním komisařem) posílal část svého příjmu ze Slovenska — výborně dopadl, ba vybyla ještě malá částka. 'Založím si album na rytiny,' umiňovala si, a šly jsme ihned koupit dvě hezké kresby. Ale netrvalo to dlouho, kdosi vyslídil, že se jeví malý nadbytek, a bylo po albu a konečně i přihrádky přišly na řadu. 'To má člověk z toho, když je stále pod poručenstvím muže; zvykne té porobě a neumí se do samostatnosti vpravit.'"
"Již tenkráte proskakovalo, že Božena práce svoje sama nepíše, což ji velmi zarmucovalo. 'To máš z toho, že každému o svých plánech vypravuješ, nechť je toho hoden čili nic. Nevidí v tom všední duše přání zvědět, zdali je tvoje myšlenka již dosti vyspělá k uveřejnění, nevycítí z toho skromnost, nýbrž domnívá se zpurně, že si nevíš rady, že se jí dovoláváš, obzvláště dodáš-li: Musím se poradit s tím a oním.'"
"Mnozí pravili: 'Co to za rámus o kráse Němcové, její podobizna se mi dost málo nelíbí, snad není věrná?' Jest to ku podivu, že podobizna ta věrná je jí tak málo podobna, snadno by byla podle ní k poznání a přec v ní není ani stín. Nevím, v čem spoívalo hlavní kouzlo, zda-li ve skvělých barvách neb ve výrazu tváře, nevím — ale jisto jest, že byla okouzlující, úchvatná."
"Slavnost odhalení pomníku nebyla, jak se myslilo, stín přeletěl a zatemnil její záři. Ozvaly se tu a tam hlasy ohledávající podstavec, co známé pohnulo: 'Prosím vás, co je na tom pravdivého? Povězte více, povězte vše, co o ní víte.' Péro mé sestry chystá ocenění Němcové, dodám tedy k tomu, co jsem povědla, jen několik osobních dojmů, několik domácích črt, smím-li tak říci."
"My jsme zvláštní národ — tak rád žádný se neničí, neupírá si, co je jeho, — náleží k věci vyčítati si, že nechal hlady zemřít — Ale věděl o její bídě, o její nemoci národ? Malému kroužku známých to bylo povědomo, nikde mého vědomí o tom nebyla zmínka. Proč dobrý Hálek nenapsal místo odsuzujícího feuilletonu vyzvání, proč byla ponechána té hrstce vlastenců, z nichž nikdo se nemohl honositi nadbytkem statků vezdejších? Kdyby se tak bylo stalo, zajisté že by bylo takový ohlas seznalo jako o rok později provolání ve prospěch Zdeňky Havlíčkovy. Myslelo se, že vyjde asi 6000 a sešlo se přes třicet tisíc. Ale, jak pravím, nevím již určit, nestalo-li se cosi podobného, ale neviděla jsem nic podobného a neslyšela jsem o ničem podobném, také se nepamatuji na podobnou výtku. Jinde jsem povědla, že jsme se rozloučily, že si nedala říci obětujíc čas a peníze lidem, kteří jí nebyli hodni. Že se připravila o sympatie i jiných, toho důkazem, jak v knize [V knize Jos. Hanuše: Božena Němcová v životě i spisech (Matice lidu, ročník XXIII., číslo 1. V Praze 1889), na str. 78. Zpráva jest přejata z Pamětí Josefa V. Friče IV., 417.] se vypravuje, že jistá vysoce postavená osobnost pravila dámě, jíž hodlala některé dílo věnovati: 'Nedávejte jí peněz, nýbrž dar — přijdou její tak zvaní pátelé a připraví ji o to.' Dobře praví naše rozmilá Nováková, zmiňujíc se o tom: 'Mohla říci Němcová: Chraň mne před přáteli a já se zachráním před nepřáteli.' Nebyla s to do poměr se vpravit, nebyla praktická a nechtěla jí také býti — bylo to tehdáž tak šosácké, neoblíbené, směšné."
"Jak často jsem si na Boženu vzpomněla, když právě opak jsem vyslovovala: 'Ale Eliško, zas tak pilná, zas tolik pracovalas,' když s mravenčí horlivostí se učila jazykům, překládala s dokonalostí nevyrovnanou arcidílo za arcidílem. Jest pro mne nad míru zajímavo pozorovati postup povahy
ženské za čtyřicet let učiněný ve veřejném životě. U Němcové ještě vše hravé, nahodilé, neuvědomělé, u Krásnohorské již úloha vážná, předůležitá, již žádného shovění nevzbuzující, nepotřebující, a vedle ní ta řada učitelek s pracemi důkladnými a ty povahy, které svým povinnostem činí tak skvěle zadost."
"Měla Němcová velikou sdílnost a co se týče jejích prací, tu měla téměř za povinnost obeznámiti každého, kdož o to se zajímal, s tím, co mezi lidem nasbírala; přiřkla každému právo o tom souditi a rozhodovati, v jaké formě a v jakém výběru to má obecenstvu podati. A z toho mnohý soudil, že vyhledává rady, že si není jista ve svém počínání, že jí schází k povolání dostatečného vzdělání. Pravda, že měla práce její celá řada literáůt v rukou, ale utrpěly tím? Invence, fraseologie byla přec jen vždy její."
"Pravila, že jí bývá někdy těžko rozhodnouti, co je prostonárodní a co triviální a k zachování tedy nevhodné. Každého vyslechla a zůstala přece svou. Nepochybila rozhodně podrobujíc svou práci úsudku přátel, jakž v Babičce téměř každý odstavec dokazuje."
"Je to tím, že se snažíme z umělce neb umělkyně udělati světce neb světici. Myslím, že bychom si měli jen všímat výkonů, které nám podali, kterak se k veřejnosti zachovali, a soukromý život budiž zůstaven jim, nechť zodpovídají za něj vlastnímu svědomí. Čisté pravdy beztoho nikdo se nedopátrá, vždy zůstává člověk sám sobě v tak mnohém ohledu záhadou a nerozumí si. Rousseau ve své zpovědi byl zcela upřímným a jak z mnohých stran se mu dokazovalo, že nebyl! Těžko tedy zpovídati se za jiného."
"Někteří si u nás počínají, jako by byli první buditelé vyskočili jako Minerva z hlavy Zeusovy, jakoby nebyli s ostatním světem bývali v žádném spojení, zcela samostatně působíce. A přec se opírá literatura o literaturu, a naši buditelé nenalézajíce na vyprahlém poli našeho písemnictví, čeho bylo národu pro jeho pokrok potřebí, ohlíželi se zcela přirozeně po sadech jiných. čerpali pro svého ducha potravu z literatur jim nejbližších neb nejvíce se jim zamlouvajících a vtisknuvše tomu, co nasbírali, ráz své individuálnosti, podali to lidu svému dychtivě na potravu čekajícímu. Tak i Němcová. Knihovna vévodkyně Zaháňské jí byla přístupna, a jelikož jí byla němčina za příčinou otce Němce tak běžná jako mateřština, jala se svým jarým, učelivým duchem puzena čísti, vášnivě čísti. Že dáma, jež bývala vřaděna mezi nejkrásnější a zároveň nejgalantnější svého věku, neměla ve své knihovně převahou spisy věro- a mravoučné, snad na bíledni. Za to tam byli hojně a úplně zastoupeni, jak z vypravování Němcové vysvítalo, romantikové němečtí, kteří nejsou právě nejpřiměřenější vychovávací četbou pro mladé dívky."
"Utrpěla tím Babička a její spisy vůbec, že je předkládala nejpovolanějším k tomu přátelům svým, kteří provedli na nich censuru plnou piety? Či bylo by jim prospěšno bývalo, kdyby hrubé stelivo kritiky se bylo po uveřejnění do nich pustilo? Vždyť nebylo přec možno, aby dívka z vesnické školy, autodidaktka v každém ohledu, byla dosáhla té výše slovesné dokonalosti, kdyby jí v tom nebyli nápomocni bývali přátelé literatury, stavše se plni útlocitu a oddanosti, plni radosti nad jejím krásným talentem jejími učiteli a případně korektory. Bylo to 'point d'honneur', abychom měli také Sandovou, jejíž jméno hlaholilo všude a o jejímžto vlivu nelze si teď již udělati pojmu,"
"Konversační řeč tenkrát ještě nebyla vyvinuta a Němcová se velmi ráda cvičila s jinými v obratech vznešenějších, elegantnějších."
"My Češky, které jsme před rokem 48. dorostly, školy české tedy nepoznaly, kde v literatuře nebylo jiné četby než musejníky, od básníků a spisovatelů učiti se nemohly, my náležely k onomu voji, kdež nesprávnost platila za roztomilost, z níž žádná hojiti se nemohla, nebo nepopiratelnou věcí, co zanedbáno za mládí, nenabude se později. Nalezla jsem kdysi sešit, kde jsem skloňovala slunce slunčata, aniž by můj učitel uznal za nutné mně chybu tu opraviti — nelze si teď představiti, na jakém stupni jazyk náš byl a jak se povznesl."
"Jen literární laik se může domnívati, že práce tak vytříbené, s tendencí tak určitou a uvědomělou vyplynuly z péra spisovatelky, která neměla žádných jiných vědomostí, než které si nasbírala v pohorské vesnické dvoutřídní škole, a si nedobyla jiného světového rozhledu, než který jí poskytovaly vesnice, v nichž jí bylo žíti. Nebyla by věděla, co v národě vytknout a na co váhu položit, nebyla by rozeznala prostonárodní od banálního. Poznala takto náš národní život, život našeho lidu v jistých krajinách zevrubně, ale pro život vyšší, pro vědění, musila sáhnouti jinam."
"Vážila si velice poctivosti muže svého. Jak mnoho mohl vynikat, kdyby se byl nechal osobami, které provozovaly podloudnictví ve velkém, podplácet, jak jeho kolegové. Zle prý bývalo, když ona od podloudníků kupovala, ponvadž to bylo lacinější, především sůl, což bývalo monopolem — nevím, zdali dosud — vlády, a v Bavorsku sousedním mnohem laciněji se prodávala než v Domažlicku."
"Affaira s Augustou není také tak zlá. Získal ji jako korektorku, ale zapomněl, že výtečný vypravovatel nemusí zároveň býti výtečným znalcem gramatiky. Psala výborně se vší slohovou subtilností, do subtilností mluvnických nebyla však pro svoje povolání s dostatek zasvěcena, vyžadoval úřad ten odborníka. A je to skutečně vadou, co může jiný několika črty změniti?"
Telegram poslaný K. Světlou výboru pro odhalení pomníku Boženy Němcové v České Skalici: "Vřelý Vám budiž dík, vysocectění pánové, že Vaší šlechetnou snahou bude pro vždy označeno místo památné, kde vzácný duch české ženy ponejprv vzpjal křídla k blahému vzletu, kde se naučila naše oslavenkyně vládnouti s uměním tak úchvatným jazykem mateřským, jak slovem tak písmem, kde jí byl zapuštěn do duše kořen oné úžasné síly mravní, kteráž, když osud jí ověnčil čelo trním, proměňovala každou krůpěj krve z něho se jířinoucí v růže, jejichžto libodech probouzeti bude, co kdy vznešeného v srdci jejím žilo, i v srdcích ostatních, dokud v krajích našich slovanský hlahol nedozní, čemuž bohdá nikdy nedopustí právě ta hradba věčně kvetoucích děl její požehnanou rukou vytvořených k potěše a cti všech přítomných i budoucích. V Praze, v srpnu r. 1888. K. Světlá."