(in A.Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království českého,14.díl - Litoměřicko a Žatecko, 1926)
V rovině, jejíž pozadí velebné Středohoří zavírá a kterou rozmanité stromoví oživuje, rozkládá se městys Brozany, úpravně vystavěný a stromovím tak zakrytý, že jej (z jedné strany) teprve tehdá spatřiti lze, když se přijde za humna. Jeho přední památností jest kostel starožitný, druhou tvrz na ostrohu návrší, které se nad městečkem táhne. Dvojí cestou se k ní přichází. Jednou se jde ke mlýnu, jehož starodávná rustika ze 16.st. se posud zachovala, nahoru po dlouhých schodech; druhá jde po výšině. Zde lze pozorovat široký příkop, který kdysi tvrz od výšiny dělil a přes nějž je nyní kamenný most. Zvláštní jest podívání na příkop, posetý chudobnými chalupami, jichž doškové střechy o tom svědčí, že se v nejchudší části městečka nacházíme. Prostora býv. tvrze nevelká skládá se z polovice ze dvora, v němž jest zahrádka s malým stavením (kolny a chlévy). Z polovice ze stavení a obydlí bývalých pánův. Proto podobalo se kdysi nějaké kapli, pročež posud panuje pověst, že tu bývala kaple, neb k jejímu čtverhranatému stavení přistavěny jsou na třech stranách šestihranaté výstupky. Jeden z nich zastavěn jest nevkusným přístavkem proto, aby se docílila potřebná prostora pro knížecí úředníky, kteří tu přebývají. Tvrz měla prý dříve rustiku a ve vnitřku bývaly malby, jež dal Zikmund Brozanský ze Vřesovic (1563) vymalovati.
Malby ty, vlastně sgrafita, ovšem zanikly, ale zachovaly se nám z dob, když ještě části jich vyděti bylo, popisy. Viděti tu bylo: Narození Páně s latinským nápisem "Já jsem život 1563", Ukřižování Páně (a pod tím latinsky Pravda), Z mrtvých vstání (s nápisem tuším "Já jsem pán smrti a života", ale zbylo jen poslední slovo) a konečně Nanebevstoupení (s nápisem "Ze země povznesen"). Za ním byly postavy Samsona a Davida /pozn.pod čarou - Podle jednoho popisu byl tu nápis Pallas, ale nejde mi na rozum, jak by přešla tato bohyně do čistě křesťanských maleb/. Pak tu byly tři erby manželky a mateře jeho. Na západní straně byl nápis latinský, a český téhož smyslu, totiž "Lstivá milost marná jest, krása žena bohabojna", a postavy znázorňující - Víru, Naději a Lásku s nápisy k tomu se vztahujícími. /Soupis Roudnicka na str. 18-19. Heber III 240. Více srov. Pam. arch. V 337 a VII 70. Nápisy nebyly popisujícím již zřetelny a kusé./ Na tvrzišti jest také stará studně hluboká. Něco dále od tvrze na východním kraji návrší, které se k městečku příkře sklání, jest pahrbek z části skopaný, o sobě stojící, t.j. od ostatní výšiny sedlem (snad zaneseným příkopem) oddělený, kdež snad věž stávala. Podobný pahrbek nachází se jihozápadně od tvze před roklí.
Brozany mají jméno své odtud, že první obyvatelé brozané seděli při brodu. Nade vší paměť lidskou patřívaly k proboštství Mělnickému. Budislav probošt učinil l. 1276 smlouvu s klášterem doksanským o meze mezi klášterstvím a Brozany /Reg. II 445/. Proboštové mívali Brozany v přímém držení dlouho a mívali tu tvrz k ochraně zboží. L. 1410 byl tu purkrabě Beneš Slaboně /Arch. Lounský/. L.1411 měl tu Jan z Doupova jakási práva a psal se z Brozan; Oldřich Sochor z Valdeka měl do r. 1418 rychtářství zdejší v nájmu /DD 19 E.220. Arch. c.k. dvorský/. Když vítězní Pražané okolí opanovali, odevzdali Litoměřice, doksany a Brozany Hynkovi z Valdšteina a Koldšteina /Formulář musejní/. Tomuto sice odňaty (buď od Táboritů nebo Sirotkův), ale l. 1425 zase navráceny /Rkps. kl. Oseckého/. Komu císař Zikmund Brozany zapsal, není nám známo. V l. 1452-1456 držel je Boreš z Oseka /Paprocký o st. pan. 92, ryt. 122. Arch č, I 186/.
Král Vladislav domáhal se výplaty (1480) na Mikuláši z Rechenberka; vyplativ mu pak Brozany, zastavil je 1482 Litvínovi z Klinšteina /Arch. č. VII 554, DZ. 63. H9./. Litvín postoupil 1486 tvrze a vsi Brozan s vesnicemi Vojtěchovi Tvochovi z Nedvídkova, jemuž dal král l. 1487 a 1493 majestáty na to zboží, jedním mu to zboží potvrdil a připsal 100 kop a jiným dovolil, aby mohl na opravu tvze do 100 kop naložiti. Tvoch pustil Brozany l. 1500 Zdenkovi z Valdeka, Bohuslavu Žlebovi ze Střížkova a Purkhardtovi a Oldřichovi bratrům Čichalovcům z Čichalova. Tito je měli jen dvě léta a pustili je Jindřichovi z Vřesovic.
Jindřich dosáhl l.1509 potvzení Brozan od krále Vladislava a odevzdal l. 1515 všechen svůj statek synům Jaroslavovi a Jiříkovi; hned je také oddělil tak, že onomu dal Brozany, tomuto Libčeves /Arch.mus. Arch. DZ. XVI./. Jaroslav držel Brozany ještě l. 1530 //oprava tiskové chyby - pozn. J.J.T.// ; tehdá je řeč o něm v následujícím jednání: Kněz Izaiáš, farář v Hostouni vzat byl do vězení od Jaroslava ze Vřesovic z neznámé nám příčiny a tu musil se zapsati, aby se jemu stavěl na Brozanech, kdyby mu dal týden napřed věděti. To Izaiáš když učinil, kázal mu Jaroš dolů sjíti s rychtářem i s konšely a s Hanzlem písařem, vše své jmění dobré na hromadu snésti a když to učinil, tehdá řekli mu, že to všecko spíší, aby se nic neztratilo. Přehledavše jej všudy i po nahém životě, kázali mu z rozkázání páně na vůz jíti; aby jej do Prahy vezli před administrátora. Tu byl dán do vězení a seděl na rathauze 36 nedělí, byv pral na Brozanech od neděle až do pátku bez jídla a bez pití. I obeslal kněz Izaiáš Jaroslava z moci (t.j. z mocného bezprávného nakládání) k soudu hejtmanskému a to také proto, že mu jmění pobral, o zdraví a o peníze připravil. Hejtmané uzavše naučení od soudu zemského (1530), vypověděli, že kněz Izaiáš obsílaje Jaroslava z moci jeho se tím na cti vysoce dotekl a jsa původem k té při ani nestál, a potom byv od hejtmanův obeslán, že Jaroslava zhanil, že jest povinen Jaroslavovi nápravu učiniti a potom že v trestání vzat bude. Potom přečtěno knězi Izaiášovi následující, aby to opakoval: "Jakož sem Vás pane Jaroslave z moci obeslal před soud hejtmanský království českého, kterýmžto obesláním sem Vás na Vaší poctivosti dotekl a nyní stojeci Vás sem nařekl na poctivosti Vaší tím, že ste nade mnú učinili hůře než který zločinec nebo loupežník, toho učiniti nemaje, protož prosím Vás pro Buoh, pro matku boží, abyste mi to odpustili, neb sem Vám na tom svým obesláním i svú řečí křivdu učinil." Hned potom učinili hejtmané, páni a vladyky na soudu shromáždění přímluvu k Jaroslavovi a téhož kněze, aby s ním milostivě a laskavě učinil a jemu pokutu odpustil. Tu dal Jaroslav za odpověď, že sobě tu výminku pozůstavuje, bude-li se k němu kněz Izaiáš přátelsky chovat, že mu dá přímluvy dotčené užíti, pakli by se k němu přátelsky nechoval, že chce strany pokuty k němu hleděti /Reg. hejtmanská 2 JJ 1528/.
Jaroslav zemřel pře r. 1539. Dědici jeho nazývali se Brozanskými ze Vřesovic. První se tak psali Jiříkovi synové Jindřich, Jan, Bohuslav, Zikmund a Jakub /Reg. kom.s. DD 15 F. 151/. Když se asi l. 1543 dělili, vykázány na Brozanech díly jen třem (jak ostatní byli odbyti není známo) a to tak, že Jindřich dostal Hostimice s Rochovem a Zikmund a Jakub po polovici Brozan a každý z nich třetinu kostelního podací. Jakub prodal polovinu svou hned Jindřichovi /DZ. 5. C 16-17/ a tento pak oba své díly Janovi Zajícovi z Hazemburka a na Budyni. Odtud zůstaly Brozany dlouho rozděleny na polovice. Jan zastavil l. 1549 svou polovici Jaroslavu Beřkovskému z Šebířova /DZ 48. L 19/. Z pozdějších pamětí lze shledati, že Brozany zase vyplaceny, držel je Kryštof z Hazemburka. Týž zemřel l. 1572 odkazav statek svůj Hostimice manželce Anně ze Šlejnic /DZ. 17. L. 15/. Anna vdala se po druhé za pána z rodu Sezimův z Ústí, držela polovici Brozan do smrti a zemřela l. 1578, když Zikmund, držitel druhé polovice tuto chtěl vyplatiti /Reg. kom. s./. Jak lze shledati z pozdějších událostí, dostalo se také polovice po ní v držení Zikmundovo; neb jisto jest, že syn jeho držel l. 1601 celé Brozany /Koubkovy Libochovice 110/.
Zikmund, držitel druhé polovice, koupil l. 1566 část vsi Syřevic /DZ 58. E6/. L. 1587 věnoval na své polovici Markétě Vřesovcové z Řehnic, manželce Jiříka syna svého /DZ. 23. J9/. Tento Jiřík v mladých letech vyjel z vlasti, aby spatřil místo božího hrobu, tu kdež odpočívalo svaté tělo spasitele jeho. Zkusiv na této cestě mnoho těžkostí vrátil se do vlasti a tu Bůh "pojal jej v dobrém pokoji do svého Jeruzaléma." Pohřben v Brozanech /Pam. arch. V 342/. L. 1588 při smrti otcově již nebyl mezi živými; Zikmund zemřel l. 1588 //oprava tiskové chyby, ve výtisku je uveden rok 1598 a ačkoli je zřetelně nesprávný, vzhledem k údaji na epitafu v brozanském kostele i logice textu, je převzat i do většiny novějších publikací pojednávacích o Brozanech - pozn. J.J.T.//. dne 5. září zůsaviv vdovu Lidmilu Myškovnu ze Žlunic a kromě tří dcer nezletilého syna Jana Vácslava /DZ 24 G16/. Tento měl převzít statek Brozanský po smrti mateře své (1598), ale zastaven byl sestře jeho Elišce Solhauzové. Nežli byl vyplacen, prodal Jan Vácslav všechen statek Brozanský Janovi Zbyňkovi Zajíci z Hazemburka /DZ 178 R22/.
Jan Zbyněk bohat jsa celý zámek Brozanský a Budyňský od základův s velkým nákladem vystavěti dal. Podporoval podnik šlechetný, ale láska jeho k alchymii jej i celý rod jeho přivedla na mizinu. Četní dlužníci naléhali konečně na zaplacení dluhu, a statek po statku jim odhádán. Tu i r. 1613 odhádány vsi Brozany, Hostimice Rochov toliko do sumy 17 500 kop Janovi z Klenového a z Janovic na Žinkovech, a to k jmění právem zápisným /DZ 136, K 29, L3 Jan Zbyněk byl si roku 1611 vypůjčil 12 000 kop míšen. od Lukrecie Elsnicové rozené Radvancové z Feindrsdorfu, kteráž práva l. 1613 syn její a dědic Jindřich Pecník z Pecníku Janovi z Klenového postoupil (Koubek děje Libochovic str. 115). Zároveň Janovi také od Budynska za 7 500 kop odhádána./. Krátký čas po tom Jan Klenovský odbyt penězi postoupil všechna práva svá manželce Zajícově Polyxeně z Hazemburka rozené z Minkvic. Tehdá i ztratil Zajíc poslední své panství Budyni, kteréž nestačilo ani na zapravení dluhův. Koupil je Adam ze Šternberka, jenž měl od věřitelův znamenitou část dluhův postoupenou.
Zboží Brozanské bylo posud ještě zápisné, ale král Matyáš (vkl.1614 18.března) je Polyxeně jako zpupné zboží v desky zemské vložiti kázal. Dokud žila, nemohli veřitelové na Brozany sáhnouti; neboť ti byli dle výpovědi úředníkův menších desk zemských r. 1615, poněvadž Budyně k zapravení dluhů nastčili, na ostatní jmění Jana Zbyňka odkázáni. Před smrtí svou (1616) odkázala Polyxena statek svůj pozemský, Broazny i dům u Pelikána v Praze synům svým Janovi Mikulášovi //oprava tiskové chyby, v originále "Janovi, Mikulášovi" - pozn. J.J.T.// a Jaroslavovi. Poručníkem učinila manžela svého a jemu vlásti na čas dovolila. Kdyby však synové její v nedospělosti zemřeli, měly dítky sestry Zykuny Salmovy z Minkvic následovati. Jan Zbyněk úplného úpadku rodu svého se nedočkav zemřel r. 1616.
Ale zboží Brozanské bylo tak zadluženo, že mladí pánové ničeho na něm nazývati nemohli. Tedy prodali poručníci jich Zdeněk z Lobkovic, Vilém Slavata z Chudenic a Pavel Michna z Vacínova Brozany 12. srpna 1617 paní Polyxeně Lobkovské z Pernšteina na Roudnici za 50 000 kop na 4 leta /DZ 293, N16 Z těch peněz měla Polyxena 40 000 kop dluhu zaplatiti Anně Landštejnové z Michnic, pak 10 000 kop věřitelce Johance Švihovské ze Sloupna; po čtyrech letech mohli sirotci svrchupsanými penězi Brozany vyplatiti, což se ale nestalo/. Peníze ty všechny se musily dáti dlužníkům, mladým Zajícům dostaly se v dědictví toliko zbraně, zbroje, knihy a šatstvo rozličné, kteréž jim do Prahy dovezeno bylo. Jan dav se za sprostého vojína k vojsku, přivedl to udatností svou až na podplukovníka a padl v bitvě se Švédy u Vratislavě 1631. Jaroslav podržen hodnost rodu svého nejvyšší trusksaství, stal se dvořenínem u Ferdinanda III. a zemřel r. 1663 marně se namahav, aby starou slávu rodu svému vrátil. S ním rod jeho vymřel.
L. 1637 25. června dostaly se všecky statky Polyxeniny synovy jejímu Vácslavovi knížeti z Lobkovic a od té doby zůstaly v držení jeho potomstva až do naší paměti.
--------------------
SEDLÁČEK August (* 28. 8. 1843 Mladá Vožice, + 14. 1. 1926 Písek) - český historik, genealog a heraldik
Augusta Sedláčka uchvátily hrady doslova od dětství a své lásce zůstal celý život věrný. Po studiích se stal gymnaziálním profesorem a veškerý svůj volný čas věnoval sbírání materiálů o hradech, tvrzích a zámcích. Jeho velkým vzorem bylo nedokončené, romanticky pojaté dílo Františka Alexandra Hebera z poloviny 19. století. Ovšem pod vlivem svého staršího kolegy, gymnaziálního profesora v Táboře a spolupracovníka Ottova slovníku naučného Martina Koláře, jehož stěžejní práci Českomoravskou heraldiku I. (1902) vydal z pozůstalosti, rozšířil Sedláček svůj zájem i na genealogii, heraldiku a regionální historii. O té publikoval jak řadu původních studií, tak především Místopisný slovník historický království Českého (1908), do něhož zahrnul všechna sídla v Čechách, o nichž je zmínka do roku 1300. Později - vedle studií, článků do Ottova slovníku naučného a dalších prací - napsal také druhý díl Českomoravské heraldiky (1925).
Stěžejním dílem A. Sedláčka jsou však Hrady, zámky a tvrze království Českého I-XV; jednotlivé díly vycházely v letech 1882-1927, poslední díl s celkovým rejstříkem od historika Josefa Vítězslava Šimáka už vyšel posmrtně. Tato monumentální práce je "jedním z posledních důkazů toho, co ve vědě může vytvořit neúmorná práce jednotlivce" (F. Kutnar). Zachycuje nejenom dějiny jednotlivých objektů (zhruba na 3 000) a jejich vývoj, ale poskytuje i nepřeberný topografický, heraldický a genealogický materiál, který autor shromáždil prostudováním všech velkých českých archivů, ale i fondů ve Vídni, Berlíně, Drážďanech, Královci, Budyšíně, Mnichově a ve Vratislavi. Sedláček za svou práci právem obdržel čestný doktorát University Karlovy.
Dnes je Sedláčkův mnohdy romantizující pohled v řadě případů překonán na základě podrobného zaměření jednotlivých objektů, archeologických prací i studia dalších archivních pramenů (a to u hradů především Dobroslavou Menclovou a Tomášem Durdíkem a u zámecké architektury Pavlem Vlčkem). Ovšem rozsahem, obrazovým vybavením - mnohdy už neexistujících staveb - zachycením genealogického, heraldického materiálu i pověstí zůstává jeho dílo nepřekonáno. Potvrzuje to i zájem veřejnosti o jeho reprint, který v současnosti vychází.(zdroj: KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918)