Ze vzpomínek paní Cardové roz. Lamblové (1912)
Zdroj: TOUCOVÁ-METTLEROVÁ, J. Ze vzpomínek paní Cardové roz. Lamblové. In: ČERNÝ, V. (red.) Božena Němcová - Sborník statí o jejím životě a díle. Emil Šolc, Praha 1912, str. 320 - 324
»V tomto bytě [Na Františkově nábřeží čp. 325, v 1. poschodí] jsme bydleli s rodiči a sem přicházívala k nám denně Božena Němcová,« řekla ke mně měkkým, výrazným hlasem paní Cardová a dobré její oči zvlhlé vzpomínkou zatěkaly po úzké předsíni, vedoucí k obývacímu pokoji. Vstoupily jsme skleněnými dveřmi - a v tom prostorném pokoji stísněném těžkými, bohatými záclonami zjevila se mi žena. Vysoká, stepilá, krásný černý vlas hladce zčesaný přes úbělové čelo, veliké oko kamsi zasmušile upřené, rty stažené k trpkému úsměvu...
Tak jsem tě viděla - a nad tvou krásnou hlavou vznášel se podivný kruh: věnec z trní a vavřínu. Tvá něžná ruka vložila podobný kdysi na rakev přítele, protože jsi jej sama cítila stále a stále nad svým životem. Vavříny teprv dnes přinášíme tvé památce nadšeně a bez výhrady, trní - to byl tvůj úděl tehdá. Bodalo a rozdíralo bílé tvé čelo, zraňovalo snivou, jemnou tvou duši. Tragika života srážela balvany k útlým, ženským tvým nohám a tys přes ně klopýtala, nechápaná a souzená všední morálkou. K světlu a volnosti vzpínaly se tvé bílé ruce a osud je svazoval šedou oprátkou denních starostí a svízelů; rety tvé rudé, dychtící po kráse, radostech a štěstí života, napájel žlučí a kletbou odříkání. A přece tvé srdce tak plně mateřské, tak plně lidské, srdce vždy otevřené k pochopení a lásce k trpícím, hoří k nám přes půl století a plody tvého ducha okoušíme jako ovoce svěží, věčně občerstvující. -
Tak jsem tě viděla, ty krásná a nešťastná. Krásná svou duší bohatou i svůdnou svou bytostí a nešťastná svým srdcem těkavým, žíznivým a věčně hledajícím...
Nesmělý paprsek zimního slunce zvolna sklouzá po hladkém okenním skle, zahoří na měkkém koberci, lichotivě dotýká se starého křesla a tiše, tichounce hasne... Jako vzpomínky přilétlé z minulosti na duši zaklepají laškovně, důvěrně, nitro ti zvíří - a tichounce hasnou. - Sedí proti mně staruška v měkké lenošce, dobré modré oči zabloudí chvílemi kamsi do daleka, do dívčích snů, a vlídným, posud zvučným a melodickým hlasem vypráví:
»Roku 1854 asi v polovici října seznámil mne bratr dr. Vilém Dušan Lambl s paní Boženou Němcovou. Přišly jsme s matkou z malé vesničky do Prahy. Bratr Vilém se k nám hned přestěhoval. Záhy uvedl nás do několika vážených rodin, s nimiž se sám stýkal. Tak poznala jsem Rottovy (pozdější Karolinu Světlou a Sofii Podlipskou), Batkovy, jichž dcera Henrieta byla nevěstou mého bratra Baptista, a jiné. Nejvíce v té době stýkala jsem se s Boženou Němcovou. Vycházeli jsme společně se svými známými do okolí pražského a Božena nikdy nechyběla. Bývaly to radostné, veselé chvilky, jež jsme zažili v její společnosti. Ráda vzpomínám na časté ty neděle a svátky strávené v boží přírodě s milou, veselou paní. Nikdo neuměl s prostým lidem tak hovořit jako ona, proto jsme ji posílali, aby za nás vyjednala, čeho jsme potřebovali. Jak často v smíchu zaběhla do prostých chaloupek, aby nám zamluvila mléko neb kávu k svačině. Jaká byla živá, jaká temperamentní!« - Staruška se usmála, jak jiskřivá vzpomínka zavanula duší.
»První moje vycházka s Němcovou samotnou byla o dušičkách na hřbitov olšanský,« vyprávěla vážně dále: »Asi rok před tím zemřel jeji nejstarší syn Hynek. Němcová nebyla v Praze v době jeho ochuravění; meškala u muže na Slovensku, kde sbírala lidové pohádky, pověsti a obyčeje. Dr. Lambl jí napsal, že chlapec postonává a že na jeho zakročení byl dán do všeobecné nemocnice. Tu opustila zkoušená matka slovenské kraje a spěchala do Prahy k milovanému dítěti. Ale dopis došel pozdě a Němcová zastihla sotva poslední Hynkovy okamžiky - skonal jí v náručí.
Sepsané národní pověsti a pohádky nám ze svých rukopisů předčítala. Pamatuji se na 'Pobratimo'; děj této pohádky odehrával se ponejvíce v márnici. Jiná pohádka 'Zlá žena', jednala o ženě tak zlé, že s ní ani čert nechtěl nic mít, protože v její přítomnosti do pola zbělel. Též si pamatuji dobře na pěknou pohádku 'Jak pan Osud večeřel' - znaven po celodenní lopotě zasedá osud k večeři, tu před půlnocí hlásí sudičky, kolik duší ještě přibylo, co jim má být údělem? Osud se mrzutě vymlouvá, že dnes již vše rozdal, zbylo jen trochu železa a žebrácká hůl. Sudičky tedy daly zbytky těm, kdo pozdě přišli. I jiné pohádky pamatuji,« líčí stará paní celá oživlá, »'Jak se slunce ženilo', 'Úterek a pátek', 'Třicetiletá ženština' a jiné, které, myslím, do tisku ani nepřišly. Čítávala nám své manuskripty, naslouchaly jsme s matkou pozorně, čekávala pak na Viléma a dávala si mnohé věci opravovati. Tak bylo i při povídce 'V zámu a podzámčí'. Přečte nám svou práci v rukopise a pak čeká na mého bratra, který toho dne ani k obědu nepřišel pro nával práce v sekčním sále. Když znavený po osmé hodině večer přišel domů, viděl, že Němcová na něj čeká s opravou, zamrzel se, bylť velice umdlen a teď se měl obírat zas jinou prací. Večeřel, co zatím pí. Němcová dočítala poslední své dílko. Když dočetla, pozvedl k ní tázavě své černé, hluboké oči.
'Jsem u konce,' praví Němcová.
'Povídka však nemá konce. každý se otáže, co ten chlapec? co Sára a co ti druzí?' míní bratr.
'Ale mne to již mrzí opravovat a dodělávat,' pohodí Božena hlavou.
Bratr vzal listy do rukou a dopsal sám konec k její povídce. Pozorný čtenář jistě srovná i pozná jiný sloh. Podobných oprav jsem bývala častým svědkem.«
Stařičká paní se odmlčela. Bledý přisvit slunce zvolna venku zhasl. Pohltily jej šedé mraky, husté a chmurné, a drobounký, jemný sníh v řídkých vločkách začal se snášet na tichou hladinu Vltavy, jež bzučela pod okny píseň o radostech i bolestech lidského života. Hluboký stín ulehal v kouty útulného pokoje.
»Moje matka měla paní Němcovou velmi ráda,« rozhovořila se znovu vlídná vypravovatelka, »a se zájmem naslouchávala všemu, co nám předčítávala. Když však po desáté hodině, ba mnohdy ještě později bratr můj doprovázel Němcovou do Podskalí, kde tehdáž bydlila, tu se matka zejména mrzívala a často i slovy projádřila svou nelibost nad její bezohledností.
'Přece ji nemohu nechat do těch osamělých končin jíti samotnou,' vymlouval se bratr.
'Mohla ti nechat zde tu svou škrabanici a odejít za dne a ty ses nemusil znovu trmácet cestou,' broukala matka.
'Ta škrabanice,' jak pravíte, 'má cenu a bude ji teprve později mít,' vyvracel bratr můj poznámku matčinu.
'E, co pak je do všeho, ty potřebuješ oddechu, pak zase prosvítíš celou noc, abys nahradil, cos promeškal. Ráno jsi první na nohou. Což nemá ta paní pro tebe trochu ohledu a lásky?' stýskala matka dále.
'Lásky a ohledu!' zašeptal trpce bratr a tiše odešel do svého pokoje. Za chvíli, když matka z prvního spánku se probudila a zasklenými dveřmi spatřila světlo v jeho pokoji, lehounce otevřela a prosebně zašeptala: 'Zhasni světlo a jdi spátl' Poslechl můj bratr jako dobré dítě a sfoukl svíčku. - Láska matky neznala sobectví; matka naše byla zcela jiného rázu a jiné povahy, než ta mladá žena, plamenná, žádoucí, snad i zhoubná,« dodala stařenka temně a zakývala hlavou, jakoby přisvědčovala něčemu, co právě šeptalo srdce jen jí samé.
»Božena Němcová byla vnadná, ba krásná žena,« vyprávěla po chvíli, »duchaplná, živá, zjev její okouzlil každého; hlas svou něhou a líbezností vnikl do duše. Oči měla snivé, smavé, vroubené hustými řasami, vlas byl havraní a líce pobledlé, pěkných tvarů a ušlechtilých rysů. Postava souměrná, ba lepá, pohyby volné, vše púsobilo u ní kouzelně. Tož se nedivte, že měla mnoho ctitelů a že současně byla zatracována od mnohých žen, které jí dílem záviděly, dílem odsuzovaly její volné chování, její oslavování v kruhu literátů. Skvěla se již tehdá jako hvězda na poli literárním. Měla také upřímné přátele; ti jí pomáhali k skutečné výši spisovatelské, ale jádro bylo v ní, to jí nemohl nikdo dát, ani vzít. Jen jí pomáhali myšlenky rovnat do přimeřené formy. Jeden z těch upřímných přátel byl můj bratr dr. Dušan Lambl. Ten jí nepochleboval, ba často ji kárával; varoval ji též, by své práce nedávala za tak malý honorář, že může dostat za arch 20 i 30 zl., tož aby se nespokojovala s 8 zl., kterými ji nakladatelé odbývali. Napomínal ji, aby vyčkala objednání a nevybírala již předem honorář, jak se často stávalo. Marné byly jeho pokyny; ona začala něco psát, zmáhající se chorobou však ochabovala a započatou práci nedokončila. Když bylo na ni doléháno, psala zas, ale ne s chutí. Říkávala: 'Mne to už všecko mrzí.'
'Kdybyste vyčkala, přijdou nakladatelé sami, nic podobného nemají, vy se můžete vyšinouti na výši neočekávanou.' Tak bratr mluvil a radíval.
'Ale co platno, když potřebuji!' namítala Němcová s úsměvem.
Paní Němcová byla velice ochotná a nebojácná. Kam se nikdo neodvážil, tam šla odhodlaně. Žila volně, bez odpovědnosti, a výtky snesla s úsměvem.«
Staruška zmlkla a upřeně se zahleděla pod sebe. Celou bytostí jakoby se hroužila v sen svého mládí, aby sdílně vyvážila z něho své vzpomínky. Šero v pokoji houstlo. Z Františkova nábeží zaléhal sem rachot vozů, prudké, výstražné cinkání tramwaye, někde s hlukem zabouchla vrata a skřípavý jich zvuk vřezal se na chvíli v ticho pokoje.
»Tak si živě vzpomínám,« začala po chvíli laskavá hostitelka, »jak jednoho odpůldne stavila se pro mne, bych s ní šla do zahrady 'Klamovky'. Ráda jsem s ní chodila. Co zajímavých věcí mně vždy napovídala! - Tehdáž byla velmi vážná. Vyprávěla mi o Havlíčkovi. Ovšem, že jsem jej znala, kdož by ho byl neznal. Ale jak zajímavě, s jakým pochopením dovedla ona vyprávěti. Tož jsme šly spolu objednat k známému zahradníkovi poslední poctu zemřelému - vavřínovou korunu trním propletenou - již dala zhotoviti podle nákresu. Korunu vlastně koupil dnes již zemřelý Ferdinand Náprstek a Němcová k jeho přání ji objednala. Druhého dne šla jsem opět s Boženou vložit korunu na rakev ubohého trpitele. Němcová zbledla pohnutím a bohaté slzy skropily jí tvář při pohledu na nešťastného mučeníka, jenž odpočíval v prosté rakvi. Hluboký klid a mír vznášel se teď nad tím myslitelským čelem, nad nímž tak často burácely divoké bouře. Vyprosila jsem si vavřínový lístek, který posud chovám ve veliké úctě.
I pohřbu Havlíčkova jsem se zúčastnila s paní Němcovou. Jaký to byl pohřeb« zavzpomínala sdílná paní a z hluboka si oddechla. »Jako ohromná vlna valily se zástupy lidu všemi ulicemi, jimiž se ubíral průvod. Policie sice zakázala hudbu i všelikou oslavu, ale to lidu zakázat nemohla, aby tiše, s obnaženými hlavami nevyprovodil svého miláčka. A bylo lidu tisíce a tisíce. Šli prostí dělníci vedle studenti, šli venkované vedle měšťáků a tak se mi zdálo, že všechny nás pojí jeden cit, žal, bolest nad ztrátou někoho, jenž tak předčasně odešel a jehož nikdo národu nenahradí. Celý ten ohromný průvod v tichosti aranžoval pan Ferd. Náprstek.«
V milém, výrazném obličeji mé hostitelky jakoby ulehla chmura smutných vzpomínek - ale její dobré oči již na mně spočinuly a s vlídným úsměvem pokračuje.
»Ještě bych vám mohla sdělit něco ze soukromého života ubohé paní Němcové. - V domácnosti její bývaly často suché dny, prázdnota ve všem všudy. Ba jedenkráte si postěžovala mé matce, že má poslední 4 krejcary a že neví, co za ně koupiti. Má-li koupit lot kávy, aby zapudila spaní, neb svíčku, aby mohla noc propsat, či inkoust, že i ten dochází. Matka moje často jí poskytla trochu vařiva, jehož zásobu mívala doma. Němcová měla velmi hodnou, věrnou a dovednou služebnou, Marii. Byla pro ni štěstím. Bezstarostně mohla jí svěřit peníze, měla-li jaké, i celou
domácnost. Marie často nevědla, co vařit, zač koupit. Došla k té, neb oné známé paní, vypůjčila si zlatku, ovšem že ji již neodvedla a proto po druhé známí se vymluvili, že půjčiti nemohou, ale dali jí trochu vařiva, jež ona vděčně přijala.
Ovšem, nemusila Němcová žíti v takové nesnázi, bylať vydatně podporována - ale její povaha, téměř dětstká neschopnost poznat cenu peněz, přiváděla ji do časté nouze. Pamatuji se, že se jednou usnesl kroužek jejích známých a ctitelů sebrati větší obnos peněz, jímž by jí bylo z nouze pomoženo. Byla zvolena paní Karolina Světlá, aby šetrným způsobem jí sumu odevzdala. Zapraví si činži, opatří nutné domácí potřeby, soudilo se. Přijala Božena ten dar s obvyklým svým úsměvem, ale hned téměř všechny peníze nabídla jistému literátu ku zapravení jeho dluhu a to ještě v přítomnosti paní Světlé. Ze zbytku dala uchystat skvělou večeři a pozvala své milé přátele. Na druhý den zbylo málo, ne-li nic.
Byl jí zaplacen byt, dostala předplatné lístky na obědy, dostávala pěkné šatstvo od paní hraběnky Eleonory Kaunicové, všemožně se přátelé starali o její potřeby, proto, kdyby byla dovedla jen poněkud hospodařit, mohla žít a pracovat v klidu. Manžel její, ctihodný to muž, měl také zajištěné příjmy, život Boženiny mohl se jistě zcela jinak utvářet. Žel však, že nebylo to možno, při její důvěřivé, vzletné, poetické povaze.
Starosti, nouze, nesnáze ji ubíjely, stupňovaly její chorobu, která tak záhy podťala její život. Co v ní bylo lásky a něžnosti, co krásy, co zajímavých myšlenek nám vykouzlila - ne, nemožno na ni zapomenout,« skončila milá staruška a povstala, jakoby překonat chtěla v sobě rozechvění.
Odcházela jsem. Odcházela jsem do chumelenice zimního večera. Elektrická světla třásla se v mlze a v jejich záři kmitaly se sněhové vločky jak roje mušek. Těžko mi bylo v duši. Obraz Němcové, obraz veliké naší ženy z doby, v níž i mužové byli malí, stál přede mnou. Byl jasný a krásný. Nic jej nemůže zatemniti, nic ji nemůže zmenšiti. Ani její chyby, ani její hoře. A národ zůstává jejím dlužníkem a je již pozdě, aby splatil svůj dluh...